Já chci! Já chci!
Máme mezi sebou zpovykané dospělé. A chovají se stejně, jako zpovykaná děcka. Dejte mi! Já chci! Nebudu! Já na to mám právo! Já, já, já!
Já chci! Výkřik zpovykaného děcka občas mnozí z nás zaslechneme v hračkářství či u regálu se sladkostmi. Je to nepříjemné, ale téměř všichni rodiče to alespoň jednou v životě v nějaké míře zažili. Rodiče jsou většinou na prášky, kolemjdoucí se dílem baví a dílem rozčilují (co je to za nevychovaného fracka!?), ale v podstatě všichni zúčastnění chápou, že to je dítě, a že z toho vyroste.
Co když z toho ale nevyroste? A může se stát, že z toho nevyroste?
Může. Možná výchovou v rodinách, ale určitě v důsledku rozmazlování sociálním státem máme mezi sebou zpovykané dospělé. A chovají se stejně, jako zpovykaná děcka. Dejte mi! Já chci! Nebudu! Já na to mám právo! Já, já, já!
Zní to hrozně, že? Ale je to realita. Množí se lidé, kteří si myslí, že mají na vše právo, lidé, kteří žijí s pocitem, že „mají nárok“, aby se o ně někdo postaral, lidé, kteří stále něco vyžadují. Co však nechtějí je nést odpovědnost a mít povinnosti. Podporují je v tom ti, kteří na úřadech, nepotřebných institucích či „neziskových“ organizacích, třeba těch pro genderová studia, čerpají daně a přitom nám říkají, co máme dělat, jak to máme dělat a pokud možno i co si máme myslet.
Uvedu dnes jen jeden příklad zpovykaného dospělého. K napsání této glosy mne vlastně vyprovokovala jedna uchazečka o práci v naší společnosti. Po krátké korespondenci jsme ji pozvali k osobnímu výběrovému rozhovoru. Odepsala, že v námi stanoveném termínu nemůže přijít, protože má již jiné výběrové pohovory u jiných společností, a abychom jí nabídli termín nový. Naše personalistka jí odpověděla, že nový termín jí nyní nedáme, ať si zavolá asi za týden, jestli je či není již místo obsazeno. A teď to začne být zajímavé. Uchazečka nám poslala krátký, ale rozhořčený dopis, že nám volat nebude, a že když jí nedáme náhradní termín, tak jí to „nepříjde demokratické a spravedlivé“, a že ji přece nemůžeme zařadit mezi náhradníky jen proto, že nemůže přijít. Myslím, že docela znám lidi, ale tohle mi trochu vyrazilo dech. Výkřik zpovykaného děcka, kterému berou hračku.
Zdá se, že demokratické a spravedlivé je to, co se zpovykanému jedinci hodí a co je pro něj výhodné. Vím, že to neradi slyší, ale: Naučte se nést odpovědnost a důsledky svých rozhodnutí, dámy a pánové.
Radomil Bábek, Praha, červen 2013
