Whistleblowing. Whistleblowing?!

Text zahajovacího vystoupení panelové diskuse na téma Whistleblowing pořádané AmCham Praha dne 28.2.2014.

Dámy a pánové,

Byl jsem požádán, abych zahájil naše setkání na téma Whistleblowing. Doufám, že z mého vystoupení vyplynou podnětné, možná provokující otázky, protože se domnívám, že téma není zatím dostatečně diskutováno. Nevysledoval jsem téměř žádné hovory na téma, zda máme aplikovat Whistleblowing, hovoří se pouze o tom, jak provádět Whistleblowing.

Svůj příspěvek jsem rozdělil do čtyř krátkých bloků, a to:

Jak chápeme pojem Whistleblowing

Motivace a odpovědnost Whistleblowerů

Odpovědnost státu, institucí a občanů

Budoucnost Whistleblowingu

 

Jak chápeme pojem Whistleblowing

Whistleblowing je mezi širší českou veřejností pojmem téměř neznámým. Jako jevem a pojmem se jím zabývá jen zlomek lidí, a to převážně v neziskových organizacích, poradenských firmách a velkých nadnárodních společnostech. Podnikatelé, malí a střední, většinou vědí, o co jde, ale nezajímá je to.

Pokud bychom se měli orientovat jen podle hrubého překladu, pak bychom museli používat slova jako: Whistleblower = informátor, udavač, donašeč. To by bylo jistě zkreslující, protože význam slova Whistleblowing se dá popsat spíše jako volání o pomoc, snaha o nápravu, odstraňování nespravedlnosti, povinnost oznámit nepravost apod.

Je tedy nutné zvolit ekvivalent, kterým se pojem stane i v češtině srozumitelným a který neposune jeho význam do zcela negativní polohy. Takovými výrazy mohou být oznamovatel či stěžovatel. Zdá se, že nejblíže obecnému užívání má slovo oznamovatel, které přijala za své a používá organizace Transparency International. Na stránkách této organizace je také možno nalézt stručné a jasné vymezení pojmů a jejich vysvětlení. Z toho vybírám definici toho, kdo je Whistleblower:

Oznamovatel je bývalý nebo stávající zaměstnanec, který je na svém pracovišti svědkem závažných nelegitimních, neetických nebo nezákonných praktik, prováděných se souhlasem nadřízených, a informuje o nich osoby nebo instituce, které mohou sjednat nápravu (Near a Miceli, 1985).

(dle projektu „Blowing the Whistle Harder: Enhancing the Whistleblowers‘ Protection in the EU“, 2009)

Zdroj: http://www.transparency.cz/whistleblowing

 

Kladu si otázku, zda již v této definici nejsou zakódovány problémy, jež Whistleblowing provází:

Proč právě zaměstnanci? Nemá jít o občany obecně?

Jak zaměstnanec rozpozná nelegitimitu či nezákonnost jednání?

Které instituce má informovat? Které instituce mohou sjednat nápravu?

 

Motivace a odpovědnost Whistleblowerů

V druhé části svého vystoupení zmíním možnou motivaci Whistleblowerů a jejich odpovědnost.

Ve všech dokumentech, článcích či vystoupeních o Whistleblowingu se má za samozřejmé, že Whistlebloweři, tedy oznamovatelé, jsou vedeni pouze dobrými úmysly. Má se za to, že motivací či zdrojem Whistleblowingu jsou osobní odvaha, pocit nespravedlnosti, potřeba spravedlnosti, vysoká morálka, mravní vyzrálost, snaha o nápravu, společenská odpovědnost, apod.

Kdybychom žili v dokonalém světě, mohlo by tomu tak být. Svět, a tedy i člověk jsou však nedokonalí. Člověk je tvor zakletý do dichotomie protikladů. V každém z nás je dobro i zlo, v každém člověku je láska i nenávist, jsme přejícní i závistiví, umíme odpouštět i mstít se, jsme spravedliví i nespravedliví, mírní i zlostní, atd. atd. A to vše dohromady, jen se lišíme mírou, která je ještě navíc ovlivněna růzností situací. Na místě je tedy otázka: Je možné, že jsou či budou Whistlebloweři-oznamovatelé vedeni nejen dobrými úmysly, ale i těmi špatnými? Mohou být motivátory k Whistleblowingu také msta, ješitnost, pýcha, závist, zloba apod.? A protože považuji za jisté, že nejen dobro, ale i zlo v nás bude motivovat Whistleblowery, pak si musím položit logicky otázky další:

Nese Whistleblower nějakou odpovědnost za své jednání?

Musí se chovat eticky?

Může, nebo dokonce smí, ohrozit i nevinné?

Je kompetentní posoudit a rozpoznat okolnosti situace?

Zná souvislosti?

Má dostatek informací?

Je si vědom důsledků?

Jak snadné je označit někoho za podvodníka a jak nesnadné je potom pro toho člověka či firmu očistit své jméno. Hezky to vystihuje arabské přísloví:

„Vystřelenou kulku a vyřčené slovo nevrátíš“.

 

Odpovědnost státu, institucí a občanů

Budeme-li, trochu akademicky a bez ohledu na možné chování konkrétních jedinců, uvažovat o Whistleblowingu jako o oznamování nekalého či nezákonného chování, pak bychom měli zmínit, jaký je vlastně stav oznamovací povinnosti v českém právu.

Podle trestního řádu (ust. § 8 odst. 1) mají oznamovací povinnost státní orgány, které jsou povinny neprodleně oznamovat Policii ČR nebo státnímu zastupitelství skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Tedy nekonají-li tak, měli bychom je pohnat k odpovědnosti.

Důležitější však je, že občanovi také vzniká oznamovací povinnost. Nejedná se však o všechny trestné činy, ale pouze o trestné činy taxativně vyjmenované v § 367 a § 368 trestního zákona.

Povinnost oznámit nebo překazit trestný čin vzniká každému občanovi, pokud na základě informací  má důvodnou obavu, že je připravován či stále páchán nebo již byl spáchán trestný čin. V obou paragrafech jsou vyjmenované trestné činy, kterých se to týká, např. vražda, těžké ublížení na zdraví, obchodování s lidmi, zbavení osobní svobody, zneužití dítěte k výrobě pornografie, týrání svěřené osoby, ale také přijetí úplatku a podplacení.

Zdá se tedy, že můžeme konstatovat že:

Pravidla jsou dostatečná, jen nejsou dodržována.

Neplní-li stát svoje povinnosti, svou roli, má být pohnán k odpovědnosti.

Roli státu jistě nemají přebírat občané.

Občané nesou také svou odpovědnost.

Ti, kteří prosazují Whistleblowing, tvrdí, že normy upravující oznamovací povinnost nejsou dokonalé. Například, že nechrání dostatečně oznamovatele. S tím se dá jistě souhlasit, jen to není, podle mého, důvodem, abychom vytvořili nové, lidové hnutí ohlašování čehokoliv komukoliv.

 

Budoucnost Whistleblowingu

Domnívám se, že je tedy zcela oprávněné diskutovat o tom, zda máme něco jako Whistleblowing mít či nemít, zda máme zavádět institut oznamovatele, zda máme chtít ve firmách a na úřadech anonymní telefonní linky pro oznamování nešvarů, schránky na anonymní udání (ano, to jsou nástroje, které Whistleblowing pro oznamování zavádí), apod. Zastánci Whistleblowingu argumentují, že v USA, Velké Británii a jinde to funguje. Za prvé to funguje jinak, než jak se to plánuje u nás, a pak – jiný kraj, jiný mrav. Sám sebe bych označil za přítele USA, mám je rád a obdivuji je. Avšak to, že je někdo mým přítelem, neznamená, že od něj budu nekriticky a automaticky přejímat vše, co on dělá.

Jaká je tedy budoucnost Whistleblowingu? Možná i taková:

Na místo používání standardních, a možná nedokonalých, zákonů a nástrojů -  budeme se navzájem kontrolovat a udávat?

Hrozí nám riziko rozbujení „lidové spravedlnosti“?

Pod heslem „odstraňme všechny nepravosti“ odstraníme svobodu a volnost?

A především:

Není lepší nedokonalá svoboda? Pamatujme, že všechny totality používaly nástroj vzájemného udávání – a vždy pod rouškou „dobrých úmyslů a spravedlnosti“.

 „Svobodu zřídkakdy ztrácíme celou najednou.“ – David Hume

 

Radomil Bábek, Praha, 28.2.2014

Radomil Bábek
Počítadlo návštěv