Díra u Hanušovic

Při odchodu z kina jsem zaslechl, že nebylo úplně jasné, která z hereček vlastně hrála titulní roli. Tak lacině bych se o prvotině Miroslava Krobota jistě nevyjádřil, přesto jsem se nemohl zbavit dojmu, že to přirovnání nebylo zcela od věci.

Jsou filmy, které mají příběh, náboj i profesionalitu a jsou filmy, které mají výborný marketing. Jsou filmy, které stojí za to vidět, o kterých ještě dlouho člověk přemýšlí, a jsou filmy, které jsou úplně zbytečné.

Díra u Hanušovic má výborný marketing. Režisér Krobot vystupoval v kdejaké talkshow, o jeho prvotině se dlouho před premiérou mluvilo, všichni byli ve velkém očekávání, premiéru rámoval karlovarský festival. Krobot je prostě ve fóru. Má sympatický, minimalistický projev, a pracuje s herci Dejvického divadla, kteří jsou velmi, velmi populární. A taky jsou dobří. Dejvické divadlo, jeho herci i Miroslav Krobot. Vlastně mám Krobotovu práci rád a on sám je mi sympatický.

Co rád nemám je nekritický přístup. A to se podle mne děje v případě filmu Díra u Hanušovic. Myslím si, že kdyby to netočil M. Krobot, neštěkl by po tom pes. Když jsme se na film vypravili, čekal jsem něco v Krobotově stylu. Klid, pohodu, jemný vtip atd. Dostal jsem enormní porci nudy. Vše předvídatelné a průhledné, dlouhé, předlouhé záběry bez děje, pokusy o vtipy, které už tady byly stokrát. V průběhu filmu jsem dokázal myslet na spoustu věcí. Pozoroval jsem např. vybavení kuchyně, myslel jsem na to, že přesně takovou štětku na čištění lahví jsme měli doma, když jsem byl malý, a ještě nikdy jsem tak podrobně neprozkoumal vzorek obkladaček nad sporákem. Času jsem měl na vše dostatek.

Přátelé se mne ptali, jaké to bylo, a mně naskočilo jediné slovo, jediná charakteristika: Škoda. Škoda času, škoda peněz, škoda energie. A pak mne napadlo ještě jedno přirovnání – odvar Divokých včel.

Škoda.

Radomil Bábek, Praha, 2.9.2014