Komfort na dluh
Přemýšlím-li o tom, jaký je dnes vztah mezi zaměstnavateli a zaměstnanci a jaké je odměňování zaměstnanců za práci, musím vzít v potaz, jak se vyvíjí a chová naše západní civilizace, jak je nastaveno prostředí sociálního státu a co to dělá s chováním lidí. Jsem podnikatel, a jako poradce znám mnoho firem a jejich situaci, proto se pokusím podívat na problematiku odměňování a požadavků zaměstnanců trochu jinak, bez obvyklých manažerských či personálních stereotypů.
V poslední době, v průběhu asi dvou desetiletí, se vyvinula zvláštní situace. Všichni chtějí žít pohodlný život. Pohodlí a nároky se staly axiomem doby. Většina lidí přicházejících do zaměstnání požaduje standard až nadstandard, ještě před tím, než by ukázali, co umí či něco vykonali. Když přichází hvězda odjinud, je pochopitelné, že chce být za „přestup“ zaplacena. S očekáváním pohodlného a zajištěného života však přicházejí velmi často i lidé na začátku kariéry.
Dovolte mi malou odbočku. Pro učení, zlepšování se, je nutné dostávat se ze zóny komfortu do zóny diskomfortu. Je to zvláštní úkaz, kdy platí přírodní pravidlo, že dobré se rodí v bolestech. Chcete mít větší svaly? Pak nestačí chodit do posilovny a tam cvičit jen tak, abyste se nezpotili. Naopak, aby svalovina rostla, musí svaly bolet. Aby se člověk zlepšoval v běhu, píchá jej v boku. Chcete umět cizí jazyk? Musíte překonat svou lenost a učit se (a to taky bolí). A půjdu-li k základům lidských dovedností – aby se malé dítě naučilo chodit, musí taky padat. A to bolí.
A jak to mají dnešní zaměstnanci? Obrazně řečeno, chtějí cvičit, ale nechtějí, aby je bolely svaly, chtějí se naučit chodit, ale nechtějí padat. Také je možné si všimnout zvláštního postoje mnoha lidí. Chtějí chodit z práce odpočati, nechtějí se v práci unavit.
Dnes je prostě módou si stěžovat, jak jsem se v práci unavil, jak je můj zaměstnavatel hrozný, protože já chodím z práce, světe div se, utahaný.
V psychologické nebo sociologické literatuře se dočteme, že:
Práce je plánovitá a vědomá činnost, kterou člověk vykonává s nasazením fyzických i duševních sil a která slouží k uspokojování jeho potřeb.
Odpočinek má podle moderních poznatků vyvažovat prací nerovnoměrné zatěžování organizmu, především mozkové kůry.
Tedy je přirozené, že člověk od počítače usedá na kolo a horník usedá do hospody k pivu či ulehá k televizi. (Tady si uvědomuji, že podle tohoto rozložení bych měl být asi horník.) Všimněte si, že z předešle řečeného, tedy i z odborné literatury vyplývá, že práce člověka holt unaví.
Pro spoustu lidí je dnes moderní účastnit se ve volném čase závodů v různých sportech – na kole, na lyžích, v běhu atd. Platí-li kompenzační charakter odpočinku vůči práci, pak to znamená, že takoví lidé nemají dostatek výzev v práci, není saturována jejich potřeba soutěžit. Zjevně chtějí jít za měřitelným výkonem, ale my, zaměstnavatelé jim to v práci neumožníme.
Mnoho lidí také dnes dělá různé adrenalinové sporty či aktivity. Tito lidé ve svém volném čase naplňují svou potřebu vzrušení, napětí, tvorby hormonu adrenalin. A opět, platí-li kompenzační charakter odpočinku vůči práci, pak to ovšem znamená, že takoví lidé nemají dostatek adrenalinu v práci. A co je největší adrenalin? No přece odpovědnost! Odpovědnost za výkon, za výsledek, za lidi, za firmu, za existenci. Proč takovou odpovědnost lidem neposkytneme, proč ji od nich nevyžadujeme?
Podle mého je prostě zjevné, že normou se stalo žít pohodlně a mít nárok - vyžadovat. Dobře to znají personalisté a manažeři ve firmách – při přijímacích pohovorech, a to dnes i u absolventů VŠ, se lidé ptají nejen na výši platu, což je přirozené, ale rovnou také na to, co dostanou navíc. Jaké mi dáte benefity, kolik dnů dovolené navíc, apod., a věta, co by se dala tesat do kamene: Dáváte stravenky?
Ostatně – benefity, to je samo o sobě téma. Za práci má být člověk dobře zaplacen. Nejlépe úměrně výkonu. Ale, už jste viděli, že by člověk, který špatně pracuje nebo podává jen průměrný výkon měl kratší dovolenou, nebo neměl nárok na stravování či na jiné benefity? Pomocí benefitů se nám podařilo devalvovat odměnu za práci, a to bez ohledu na její efektivitu.
Naše civilizace ve jménu pohodlí a spokojeného života všech utrácí víc, než vydělá.
A musím na obranu zaměstnanců říci, že oni za to vlastně nemůžou. Tuto inflační spirálu roztáčí sami zaměstnavatelé. Protože je přece mnohem snazší dávat lidem výhody, aby neodcházeli či přicházeli, než se starat o to, aby je práce bavila, aby byli motivovaní, aby byli angažovaní.
Jsem toho názoru, že na počátku kariéry by měl člověk tvrdě pracovat. Měl by pracovat na sobě, měl by se učit, měl by získávat kompetence. Měl by mít ambiciózní cíle, měl by žít skromně a trochu se poprat se životem. Může Vám připadat, že jsem staromilec, že dnes už to tak nechodí. Opravdu to tak dnes není. A to je právě chyba.
Vše, o čem jsem hovořil, platí samozřejmě pro naši euroamerickou civilizaci. Úroveň životní, myšlenková, vzdělanostní, na kterou jsme se dostali je naší předností a slabinou zároveň. Je pravděpodobné, že když budou některé trendy lidského chování pokračovat, přinese nám to velké potíže. Věřím v přírodní řád světa a jsem přesvědčen, že vždycky nakonec zvítězí zdravý rozum a přirozené chování. Jen se trochu bojím, abychom se nemuseli odrážet ode dna.
Radomil Bábek, březen 2013
